Ten pocit, nebe padá.
Každé slovo, plamen zvedá.
Pálí, tak moc pálí.
Jednou se však zchladí.
Nikdy ale nepřestane, září vždycky jasně.
Jen tělem studeným, řeka plamen uhasí.
Někdy to však nepomůže.
S mladou krví bolest káže.
Jako nemoc, dveře otevře.
K místům nechtěným přiváže.
Ten můj řetěz smyšlený.
Zaměstnal by mě na věky.
Přeci  bylo napsáno.
Slova činy nesmažou.
Otevřou se staré rány.
S mohutností rezavé brány.
Řeknu vám, ty teda vržou !
Až se mi mindráky třesou.
Osobnost zbytečná, času dostat neměla.
Nikoho by k bolesti nepřiměla.
Tenhle hlas, pořád v hlavě mám.
Dobrou radu, možná ještě dám.

Nech mě uhasnout, co asi tak znám ?
Jeden život ? Nezvládám !
Za chytrého se vydávám .
Na mysl svou, stopku přilep.
Mimo můj svět, teď prosím vyjeď.

Volba

Jsem človíček systému, ve kterém vyplavu.
Na povrch široký, ve svých činech hledám nápravu.
Každý jsme malý, každý máme respekt. 
Hledáme někoho, kdo nakopne ten úspěch.
Bublina trapnosti, stresu.
Do světa udělám díru !
Chceš s něčím začít ?
Začni od píky !
Nebudeš v továrně zatloukat hřebíky.
Tolik utrápených tvářích, úspěchu dostalo se málo.
Však lidé jsou i na výsluní, přeci jim to nahoře nedalo.
Stejné šance, stejné chyby, jen ta otevřená slova.
Slova naděje, slova smyslu, najdeš odvahy znova.
Znova, znova jde v před, proč se zastavovat ?
Neúspěch ? Života postoupnost.
Na správnou cestu přijdeš.
A když s ní nesejdeš, úspěchu v utrápených duších najdeš.
Staneš se tím čím opovrhuješ.
Hvězdy na výsluní, kterým svoje myšlení věnuješ.
Úspěch vytvoříš, ostatní budou stejně tápat.
Já ten život přestávám chápat.

Zlom

Jakou tu dobu žijeme, jakou jí máme.
Vždyť tu známé, tu jsme tu jednou měli.
Extrém se valí všemi směry.
 Doleva, doprava, aby jsme to nezažili znova.
Tehdy možnost svobody, nového směru.
Přineslo jen zklámání, ponížení lidského rodu.
Všichni odešli, málokdo zůstal.
Svůj odkaz nám tu však nechal.
Co zapomene, jsme nuceni prožít znova.
Nechce se mi na to dívat.
Se vším co máme.
Tolik šancí každému dáme.
Jenže my to zakopáme.
Zlu své tělo přenecháme.
Já se ptám, proč to tak musí být ?
To to nikdo nezastaví ?
Točí se politická kosa, na každém si ráda smlsne.
Dej si pozor, ať neskolí i tebe.

Nemysli

Jsme tu jen na krátko.
Bez konce a počátku.
Obří jednotka mysli.
Uzavřená v nedokonalém stroji.
Kterému tikají hodiny.
Někomu rychleji, někomu pomalu.
Výsledek dopadne nastejno.
Až palivo jednou dojde.
Nadobro se to tělo vypne.

Nekoukejte na mě zle, podle mě nic nebude.
Představte si nebe, plné lidí předešlých.
Hromada duší, kouká se na tebe, soudí tě z doby tajemné.
Plné otázek, vizí a podobných úvah.
Divím se, že jsem se ještě nepomát.

Na dně sklenky hledám odpověď.
Proč tolik lidí věří v Boha ?
Přeci jen není vždy dobrá doba.
A ještě k tomu si hlavu lámat.
Jak svůj čas tak zbytečně flákám.
Lepší věřit, nežli vědět, alespoň se nezblázníš.
Jak to tvoje tělo hnije a ty všechny ostatní.

Počítáš dny, počítáš každý okamžik.
Čekáš, až ti hlavu zválcuje nárazník.
Co to je za život, žít jenom pro smrt.
Vzdej se útrap, panáka zbytečnosti exni, na všechno se vyprdni.
Nebo pij dál, já nejsem tvoje poradna.
Jsem Jen náhodný člověk na netu.
Který má též blbou náladu.

Plánek

Plánuješ si život, do mapy kreslíš si milost.
Tak sladce to vypadá, moc často to však nedopadá.
Realita přijde, mapu roztrne.
S tvé mysli tě vytrhne, už nic ti nevyjde.

Hledáme jistotu, hledáme sebe.
Ptáme se, co dalo nám nebe ?
Přemýšlíš, odmítáš, pravdu nepřijímáš.
Pravdu svojí každý máme, i tak jí odmítáme.
Už ani nevíme co děláme, však něčemu věřít musíme.

Často to špatně dopadne, špatné cestě se oddáme.
Pak na lůžku přemýtáme, na mládí se vymlouváme.
Však moc dobře víme, že jen utíkáme vině.

Vodka

Ze země krása vypěla.
Jen aby poutníka objala.
Dvousečná kosa jest, k teplu přímněje tě hned.
Své tužby plní sladce, záchod přeteče nám lechce.

Jednoduchá, přičemž složitá.
Nejednou jazyk zamotá.
Při zábavě kuráž dá, jindy srdce pobodá.
Vždy pak ale vyplívá, že rána jsou pak nelíbivá.

Dopředu !

Byly dny kdy jsem váhal.
Byly dny kdy jsem štěstí mával.
Byly dny kdy jsem to nedal.
Byly dny kdy jsem žezlo předal.

Nikdy však myšlenka má neskončila.
Nikdy a nikde na chvilku nezhasla.
Stání ve frontě pro osud nikdy nepřijmul.
Neomaleně frontu předběhnul.

Chlapečku to nedělej, strastiplně žádám tě.
Za tvou duši se modlíme.
Cením si tvého strachu matko.
Však mou vůli vám nenechám.
Svým ideálům sílu přenechám !

Nebojte se o mě, v nejhorším skončím v hrobě.
Šlapat, plivat budou po mně.
Možná mi pusu na hrob dají.
Oni mě však nezajímají, v co věřím přetrvává.
A jistotu v nich vždycky najdu.
Pravdy nikdy nepozbydu..

Bitva

Kapitán Bóža, jo tak se jmenoval !
Všem mořím úspěšně vzdoroval.
Nikdy nevzdal se, zítřka se nebál.
Bez rvačky, by ani pěťák nedal !

Jaký Bóža ? To je ještě nic !
 Voděk, ten sílu měl !
O zlomených čelistích, kde kdo pěl.
A těch panen co měl, tolik jsi nikdy neviděl.

Amatéři, amatéři, hlupáci neznalí.
Kdo to řekl ? Tos přehnal, do tlamy chceš dostat ?
Ale pánové, čistá pravda je, že se všichni pletete.
Na zadky se posaďte a něco poznáte !

Ďábel, postrach všech koutů špeluněk.
Jak už ho jednou poznáte, tak svá játra katu prodáte.
Rána jsou o to krutější, takovou sílu přenáší !
Starče ty jeho jméno znáš ? No samozřejmě !

Absťa jeho jméno je, po vyvolených koluje.
I když bolest a opicí přináší, co většina lidí nesnáší.
Přeci se drží a jen tak nezmizí, to na paměti měj !
Na lehko ten panák neber.

Pohled

Letím nad vámi neslyšně, ani hlásky nevyjde.
Říkám si, že dívat se přestanu, vždy se k tomu však dostanu.
Nejvíc se dívím, když ty vaše problémy vidím.
Logika věci jasná je, v složité se promění a zlá pěna vypění.

Jaký by to byl ten svět, kdyby to šlo hned.
Války by nebyly, zloba též.
Každý by hned věděl, jak se sousedem držet meč.
Však každý to vidí jinak, občas se hold nemůžu dívat.

Všichni jsme jiní, tím se nikdo neliší.                      
Všichni jsme živí, mysl se kříží.
Názory stejné či jiné, naleznou bod klidu jistě.
Doufejme dřív, než mezi sebou postaví mříž.

Nenech te se zmílit, body vždy nejsou k cíly.
Na první pohled věc jasná, připočtem jednotku další a další.
No a teď v tom smysl najdi !
Nemá to ani začátek ani konec, už je to jen masa.
A ty se jen zmateně díváš, časem s davem i ty splýváš...

*Láska

Každého koho potkávám, toho se ihned vyptávám.
To něco, co má cíti muž a žena.
Ztrácím se, vůbec nevím co to je, řekni to prosím hned.
Když se na ten svět podívám, něco v něm postrádám.

Říká se tomu láska, že ? K čemu to vlastně je ?
Bez ní prý žíti se nedá, pročpak tedy pořád vnímám ?
Něco chybí na mapě, tápám životem nevratně.
K čemu je dobrá ? Je tak složitá.
Vice zloby nadělá, než radosti přivolá.

Když se na to kouknu odporně, příjde vám to otřesné.
Jsem tu jako každé zvíře, jen abych si pořídil dítě.
To přeci smysl dá, díky tomu se přežívá.
Jenže člověk něco dodat má, láska, cit tím se to nazývá !

Myslím že to nepůjde, cítít něco k jedné ženě.
Mám přijít, oplodnit a znovu opakovat.
Genetickou infromaci pouze předat.
A co s toho vyroste, to už mi jedno je, ať se třeba raduje.
Až z zmého pytle vyleze, doufám že to přežije.

Nejsem nihil ani debil, prostě to nechápu.
Nejsme k tomu stvořeni, aby jsme dosáli zázraku.
Pak se často někdo zvencne, se zbraní a zlostí v krev dojde.
To jsou totiž naše pudy, nechce se držet v kleci.
Pak nás za to zapudí, že jsme tak, jak máme být.
Jsme jen lidi ubozí.

*Rok

Vedro, cítím tu pořád to prokleté vedro.
Bolestí naplním celé vědro.
Řinčení vlaku na kolejích mi lebku lámou.
Překrásný to zvuk, depky pozbylo málo.
Depky od té děvky, jmenuje se život.
Nabízí se, možná se zamiluješ.
Nakonec však tvrdě zaplatíš.
Aby to nebylo málo, prolezlá je hnusem.
Vyvalí se, až svým údem, budeš v její puse.
Pořád se však vracíš, nemáš ani na výběr.
Vždy se pořežeš, vrátíš se.
A v době kdy přestaneš, vlastně ani žít nebudeš.
Pasák naláká tě zpátky, slibuje ti plno lásky.
Nakonec tě však zmlátí, důstojnost se nevrátí.
Ty pak hledáš cestu ven, zkus to u té koleje !

Předěl

Prosím z hlouby duše, nemrač se.
Udržet pýchu, posnaž se.
Nejde to popsat výstižně.
Přejdi přes koleje, neslyšně.

Až tam budeš, vyvleč se.
Z okovů zloby zbytečné.
Slunce vyjde, nový smysl najdeš.
Na parket si se svou duší zajdeš.

Když se těm strachům vyhneš.
Poznáš svůj nevděčný účel.
Může působit zmateně.
Však pro tvojí lásku, nezbytné.

Když si ten svůj úděl našla.
Z minulosti jiskra přišla.
i když je nám nejhůře a zklámání dosti.
Tak věř, že se najde někdo s čestností.
A tvé tělo jak obálku slepí.

Cesta ven

Asi jsem tady králem já, své city pořád zakrývám.
Svému štěstí nedosáhnu, v blátě nohy pořád tápu.
Jsem to hold já, ten co se nesmíří. 
A nejspíš na zrcadlo, pušku namíří. 

Pro nikoho nic není snadné. 
Jenom mě to asi není jasné.
 Rozbít, zničit, ta možnost tu vždycky je. 
Kolik však dodá asi naděje ? 

Když se to nedá, tak se to podá. 
Nabídne mok pochybná žena. 
Chvíli zachutná, pak pohorší, asi už nic nepřilepší. 
Já však piju stále dál, bude ze mě notorák.