Gladiátor

Jak smítka písku na tvůj hřbet padají.
Tak hlavy tvých přátel se na zem kácejí.
Každý tvůj nádech, každý tvůj výmyk.
Nechá na zdi tvých milovaných výkřík.
Děláš co můžeš, přesto to nejde.
Ve finále tě to stejně sejme.
Říkáš si to každý den, slitování nepřijde.
Duše skáče jak splašený kůň.
Každý s rozumem obrací pohled svůj.

Ach ty mříže rezavé, vy jste tak mohutné.
Držíte mě jako skřivánka, při útěku čeká mě oprátka.
Jednou v záři ovací, po druhé zas černá ovce.
Pak zavřou mě jak psa do kotce.
Neměl bych si takhle stěžovat.
Dýchám ! Více netřeba.
Bratři takové štěstí nemají, zřejmě se dosti nesnažím.
Nikdy jsem tohle nechtěl, kdo by to chtěl ?
Otrokem systému, otrokém skutečným.
Palec nahoru rovná se zbytečným.

Víte chybí mi to, cítit ranní vánek.
Bez mříží a všech těch sraček.
Napít se ze studně, nemít oštěp u kříže.
Na cestu se jen tak vydat.
Na ruce si nemuset želízka přidat.
Ženu políbit, syna pochovat.
Dříve normální život člověka, nyní morbidní pohádka.

Co však dělat ? Vstekat se čí naříkat ?
Svinstvem minulosti se probírat, každému chudákovi se podobat.
To by se jim líbilo ! Já se nedám !
Své pomsty dosáhnu, ze svými bratry odtáhnu.
Do místa kde nás budou mít raději, doufám že to bude na zemi..