Ten pocit, nebe padá.
Každé slovo, plamen zvedá.
Pálí, tak moc pálí.
Jednou se však zchladí.
Nikdy ale nepřestane, září vždycky jasně.
Jen tělem studeným, řeka plamen uhasí.
Někdy to však nepomůže.
S mladou krví bolest káže.
Jako nemoc, dveře otevře.
K místům nechtěným přiváže.
Ten můj řetěz smyšlený.
Zaměstnal by mě na věky.
Přeci  bylo napsáno.
Slova činy nesmažou.
Otevřou se staré rány.
S mohutností rezavé brány.
Řeknu vám, ty teda vržou !
Až se mi mindráky třesou.
Osobnost zbytečná, času dostat neměla.
Nikoho by k bolesti nepřiměla.
Tenhle hlas, pořád v hlavě mám.
Dobrou radu, možná ještě dám.

Nech mě uhasnout, co asi tak znám ?
Jeden život ? Nezvládám !
Za chytrého se vydávám .
Na mysl svou, stopku přilep.
Mimo můj svět, teď prosím vyjeď.