Gladiátor

Jak smítka písku na tvůj hřbet padají.
Tak hlavy tvých přátel se na zem kácejí.
Každý tvůj nádech, každý tvůj výmyk.
Nechá na zdi tvých milovaných výkřík.
Děláš co můžeš, přesto to nejde.
Ve finále tě to stejně sejme.
Říkáš si to každý den, slitování nepřijde.
Duše skáče jak splašený kůň.
Každý s rozumem obrací pohled svůj.

Ach ty mříže rezavé, vy jste tak mohutné.
Držíte mě jako skřivánka, při útěku čeká mě oprátka.
Jednou v záři ovací, po druhé zas černá ovce.
Pak zavřou mě jak psa do kotce.
Neměl bych si takhle stěžovat.
Dýchám ! Více netřeba.
Bratři takové štěstí nemají, zřejmě se dosti nesnažím.
Nikdy jsem tohle nechtěl, kdo by to chtěl ?
Otrokem systému, otrokém skutečným.
Palec nahoru rovná se zbytečným.

Víte chybí mi to, cítit ranní vánek.
Bez mříží a všech těch sraček.
Napít se ze studně, nemít oštěp u kříže.
Na cestu se jen tak vydat.
Na ruce si nemuset želízka přidat.
Ženu políbit, syna pochovat.
Dříve normální život člověka, nyní morbidní pohádka.

Co však dělat ? Vstekat se čí naříkat ?
Svinstvem minulosti se probírat, každému chudákovi se podobat.
To by se jim líbilo ! Já se nedám !
Své pomsty dosáhnu, ze svými bratry odtáhnu.
Do místa kde nás budou mít raději, doufám že to bude na zemi.. 

Volba

Jsem človíček systému, ve kterém vyplavu.
Na povrch široký, ve svých činech hledám nápravu.
Každý jsme malý, každý máme respekt. 
Hledáme někoho, kdo nakopne ten úspěch.
Bublina trapnosti, stresu.
Do světa udělám díru !
Chceš s něčím začít ?
Začni od píky !
Nebudeš v továrně zatloukat hřebíky.
Tolik utrápených tvářích, úspěchu dostalo se málo.
Však lidé jsou i na výsluní, přeci jim to nahoře nedalo.
Stejné šance, stejné chyby, jen ta otevřená slova.
Slova naděje, slova smyslu, najdeš odvahy znova.
Znova, znova jde v před, proč se zastavovat ?
Neúspěch ? Života postoupnost.
Na správnou cestu přijdeš.
A když s ní nesejdeš, úspěchu v utrápených duších najdeš.
Staneš se tím čím opovrhuješ.
Hvězdy na výsluní, kterým svoje myšlení věnuješ.
Úspěch vytvoříš, ostatní budou stejně tápat.
Já ten život přestávám chápat.

Zlom

Jakou tu dobu žijeme, jakou jí máme.
Vždyť tu známé, tu jsme tu jednou měli.
Extrém se valí všemi směry.
 Doleva, doprava, aby jsme to nezažili znova.
Tehdy možnost svobody, nového směru.
Přineslo jen zklámání, ponížení lidského rodu.
Všichni odešli, málokdo zůstal.
Svůj odkaz nám tu však nechal.
Co zapomene, jsme nuceni prožít znova.
Nechce se mi na to dívat.
Se vším co máme.
Tolik šancí každému dáme.
Jenže my to zakopáme.
Zlu své tělo přenecháme.
Já se ptám, proč to tak musí být ?
To to nikdo nezastaví ?
Točí se politická kosa, na každém si ráda smlsne.
Dej si pozor, ať neskolí i tebe.

Nemysli

Jsme tu jen na krátko.
Bez konce a počátku.
Obří jednotka mysli.
Uzavřená v nedokonalém stroji.
Kterému tikají hodiny.
Někomu rychleji, někomu pomalu.
Výsledek dopadne nastejno.
Až palivo jednou dojde.
Nadobro se to tělo vypne.

Nekoukejte na mě zle, podle mě nic nebude.
Představte si nebe, plné lidí předešlých.
Hromada duší, kouká se na tebe, soudí tě z doby tajemné.
Plné otázek, vizí a podobných úvah.
Divím se, že jsem se ještě nepomát.

Na dně sklenky hledám odpověď.
Proč tolik lidí věří v Boha ?
Přeci jen není vždy dobrá doba.
A ještě k tomu si hlavu lámat.
Jak svůj čas tak zbytečně flákám.
Lepší věřit, nežli vědět, alespoň se nezblázníš.
Jak to tvoje tělo hnije a ty všechny ostatní.

Počítáš dny, počítáš každý okamžik.
Čekáš, až ti hlavu zválcuje nárazník.
Co to je za život, žít jenom pro smrt.
Vzdej se útrap, panáka zbytečnosti exni, na všechno se vyprdni.
Nebo pij dál, já nejsem tvoje poradna.
Jsem Jen náhodný člověk na netu.
Který má též blbou náladu.

Plánek

Plánuješ si život, do mapy kreslíš si milost.
Tak sladce to vypadá, moc často to však nedopadá.
Realita přijde, mapu roztrne.
S tvé mysli tě vytrhne, už nic ti nevyjde.

Hledáme jistotu, hledáme sebe.
Ptáme se, co dalo nám nebe ?
Přemýšlíš, odmítáš, pravdu nepřijímáš.
Pravdu svojí každý máme, i tak jí odmítáme.
Už ani nevíme co děláme, však něčemu věřít musíme.

Často to špatně dopadne, špatné cestě se oddáme.
Pak na lůžku přemýtáme, na mládí se vymlouváme.
Však moc dobře víme, že jen utíkáme vině.

Vodka

Ze země krása vypěla.
Jen aby poutníka objala.
Dvousečná kosa jest, k teplu přímněje tě hned.
Své tužby plní sladce, záchod přeteče nám lechce.

Jednoduchá, přičemž složitá.
Nejednou jazyk zamotá.
Při zábavě kuráž dá, jindy srdce pobodá.
Vždy pak ale vyplívá, že rána jsou pak nelíbivá.

Dopředu !

Byly dny kdy jsem váhal.
Byly dny kdy jsem štěstí mával.
Byly dny kdy jsem to nedal.
Byly dny kdy jsem žezlo předal.

Nikdy však myšlenka má neskončila.
Nikdy a nikde na chvilku nezhasla.
Stání ve frontě pro osud nikdy nepřijmul.
Neomaleně frontu předběhnul.

Chlapečku to nedělej, strastiplně žádám tě.
Za tvou duši se modlíme.
Cením si tvého strachu matko.
Však mou vůli vám nenechám.
Svým ideálům sílu přenechám !

Nebojte se o mě, v nejhorším skončím v hrobě.
Šlapat, plivat budou po mně.
Možná mi pusu na hrob dají.
Oni mě však nezajímají, v co věřím přetrvává.
A jistotu v nich vždycky najdu.
Pravdy nikdy nepozbydu..